Hokejový svaz
 

Historie ČSLH

Od mušketýrů po velkoklub

„Podepsaní předkládají stanovy Českého Svazu Hockeyového s uctivou žádostí, by slavné c.k. místodržitelství znění jich na vědomí vzalo a co možno vbrzku schválení svého k rukám předsedy přípravného výboru p. E. Procházky, řiditele Ústředního obchodního zpravodajství v Praze V., Mikulášská tř. č. 9, udělilo.“ Žádost tohoto znění nadšený propagátor sportu Emil Procházka naťukal do psacího stroje a 11. listopadu 1908 doručil na místodržitelství království Českého v Praze. O osm dní později stvrdil stanovy razítkem úředník jménem Zukal. Dne 19. listopadu 1908 byl Český svaz Hockeyový úředně uznán.

Kanadský hokej, v našich zemích zkráceně nazývaný kanada, měl mezinárodní federaci od května 1908. Dostala název Ligue Internationale de Hockey sur Glace (LIHG). Čechy tehdy ještě byly součástí Rakousko-uherského mocnářství. Z popudu Emila Procházky a po jeho dohodě s prezidentem mezinárodního ústředí Louisem Magnusem se staly členem federace už listopadu 1908, tedy ještě před schválením stanov, které s nepatrnými obměnami platily ještě do vzniku Československé republiky. Ustavující valná hromada národního svazu proběhla za účasti zástupců dvanácti klubů 11. prosince 1908 v pražské restauraci Platýz.

Hokej se stal oživením poměrně bohatého sportovního života už na přelomu 19. a 20. století. Hrálo se ovšem až o jedenácti hráčích, s kulatým míčkem a holemi, podobnými násadám od deštníku. Pro tuto formu hokeje se vžil název bandy. To však už na kontinent nenápadně vstupoval hokej jiný, nazývaný podle země původu kanadský. Lišil se velikostí hřiště, počtem hráčů i tvarem holí. Svého předchůdce brzy zatlačil do pozadí.

Na počátku 20. století nejméně pět mužstev v Praze hrálo hokej pravidelně. O prvním utkání referoval tisk 6. ledna 1901. Slavia Praha v něm porazila Bruslařský závodní klub (BZK) 11:4. Slavia, do té doby proslulá především svými fotbalisty a atlety, sehrála roku 1901 také první mezinárodní zápas s vídeňským Training-Eisklubem.

V lednu 1909 se čeští hokejisté zúčastnili mezinárodního turnaje v Chamonix. Sedmičlenná sestava ve složení Gruss, Vindyš, Malý, Hammer, J. Fleischmann, Jarkovský a Palouš dostala později přezdívku Mušketýři s hokejkou. Tým nastupoval ve svetrech Slavie, jezdeckých rajtkách a v turnaji prohrál všechny čtyři zápasy. Ale doma se stal středem zájmu. I zahraniční tisk na Čechy pěl chválu.

Hned po návratu z Chamonix v Praze uskutečnilo první Mistrovství Čech v kanadském hockeyi, jak turnaj označil dobový tisk. V roce 1910 se hrálo poprvé mistrovství Evropy. Češi se zúčastnili až šampionátu o rok později v Berlíně. Porazili Švýcarsko 13:0 a Německo 4:1 a hned při své premiéře dosáhli prvenství. Třetí mistrovství Evropy už pořádali roku 1912 sami v Praze. O vítězství však přišli po německém protestu proti neregulérnímu kluzišti a neoprávněnému startu mužstva Rakouska. Výsledky byly následně anulovány, Češi o celkové vítězství přišli.

Do začátku první světové války tak získali dva tituly z pěti evropských šampionátů, které se v tomto období konaly. V roce 1920 se lední hokej představil jako ukázkový sport na letní olympiádě v Anverpách. Zvítězil tým Kanady reprezentovaný hokejisty Winnipeg Falcons. Československo bylo třetí díky vítězství 1:0 nad Švédskem. Jediný gól vstřelil Josef Šroubek. Až v roce 1982 byl turnaj se zpětnou platností prohlášen za první mistrovství světa.

Získávat cenné kovy bylo v meziválečném období čím dál těžší. Vyhrávala většinou Kanada, ale zároveň přibývalo mužstev, která se o medaile ucházela. Navíc koncem roku 1923 se víceméně rozpadl hokejový svaz. Důvodem byly hádky a třenice mezi kluby, zejména pak odvěkými rivaly ze Sparty a Slavie.

Rozkol se promítl i do nominace na Týden zimních sportů v Chamonix v roce 1924, který Mezinárodní olympijský výbor o rok později uznal jako první zimní olympijské hry. Tým Československa se nedostal mezi čtyři postupující do finálové skupiny. Vysoká porážka s Kanadou 0:30 byla v médiích vydávána málem za vlastizradu. Lépe nedopadl ani v roce 1928 ve Svatém Mořici a v zimě 1936 v Garmisch-Partenkirchenu. Zimních her v Lake Placid 1932 se československý tým vzhledem k nedostatku financí nezúčastnil.

Československo vybojovalo v letech 1933 a 1938 bronz na mistrovství světa, které zprvu bylo součástí zimních her a od roku 1930 se začalo konat pravidelně každý rok. K tomu přidal národní tým v letech 1922, 1925, 1929 a 1933 titul mistrů Evropy. Roku 1921, 1926, 1936, 1938 a 1939 získal v kontinentálním šampionátu stříbro, v letech 1923, 1931, 1934 a 1935 bronz.

Značnou pozornost na sebe mezitím začal strhávat také nově vzniklý klub LTC Praha, který zcela suverénně porážel všechny domácí soupeře a vedl si úspěšně i na mezinárodním ledě. V březnu 1927 zakladatel klubu LTC Praha Jaromír Citta přetáhl hvězdy jako Josef Maleček, Jaroslav Pušbauer a Jiří Tožička, Jan Peka, Karel Hromádka, Bohumil Steigenhöfer. Vzniklo tak mužstvo, které v republice nemělo konkurenci. Další rozlet této generace zbrzdila druhá světová válka.

V roce 1929 vyhrál LTC poprvé Spengler Cup, nejprestižnější evropskou klubovou soutěž té doby. Úspěch zopakoval ještě šestkrát. Domácímu hokeji vládl od roku 1931, ligu vyhrál od jejího vzniku v sezoně 1936-37 jedenáctkrát včetně válečných ročníků. Jen jednou – v roce 1941 - přenechal titul I. ČLTK. Naposledy vyhrál LTC ligu v roce 1949. To už začal jeho postupný rozpad. Do Kanady se po komunistickém převratu vrátil trenér Mike Buckna, někteří hráči emigrovali, další zahynuli roku 1948 při letecké katastrofě, jiní byli odsouzeni v politickém procesu z roku 1950. Po sezoně 1951-52 zmizel slavný klub z hokejové mapy.

První zlatá generace a ztracená léta

Když v pondělí 13. března 1950 zahajovalo mistrovství světa v Londýně, jeden z přihlášených týmů chyběl. Bylo to mužstvo Československa, které mělo obhajovat zlaté medaile. Velvyslanectví Spojeného království údajně neudělilo vstupní víza rozhlasovým reportérům. Lživá záminka. Vzápětí se členové týmu mistrů světa dověděli, že na žádný šampionát nepoletí.

Tak vypadal začátek konce nejlepšího mužstva, jaké československý hokej do té doby neměl. Už v roce 1947 tým získal na domácím ledě v Praze na Štvanici poprvé zlaté medaile. Na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici poprvé neprohrál s Kanadou a sahal po nich znovu. Remíza 0:0 ve vzájemném duelu však při horším skóre na celkové prvenství nestačila.

V listopadu 1948 zahynulo při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche šest reprezentantů, z nich pět mistrů světa. Přesto na dalším šampionátu ve Stockholmu vybojovalo Československo titul podruhé. Při návratu vlakem je vítaly davy nadšených fanoušků. Bylo to na dlouhou dobu naposledy. V zemi se mezitím ujali moci komunisté. I nad hokejovými hvězdami se začalo smrákat.

Základ reprezentace tehdy tvořil LTC Praha. Už o silvestrovské noci 1948, během návratu ze Spengler Cupu, hlasovali jeho hráči v curyšském hotelu Waldorf o nabídce vytvořit národní tým v exilu. Většina se vyslovila pro návrat.

O 15 měsíců později bylo jedenáct hokejistů zatčeno. Prošli krutými výslechy a ve vykonstruovaném procesu byli nakonec odsouzeni za údajnou protistátní činnost k trestům v celkové výši 77 let a čtyř měsíců. Brankář Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov 10 let, Josef Jirka šest, dalších šest hráčů bylo odsouzeno k vězení od osmi měsíců do tří let: Mojmír Ujčík, Zlatko Červený, Jiří Macelis, Přemysl Hainý, Antonín Španninger a Josef Štock.

V případu nešlo jen o zúčtování komunistického režimu s hráči, kteří zvažovali, zda zůstat ve svobodném světě, nebo se vrátit. Odsouzeni byli i další, kteří se zájezdu vůbec nezúčastnili. V zahraničí předtím zůstalo několik předválečných legend i členů stávajícího národního týmu. Jaroslav Drobný, hrál vedle hokeje výtečně i tenis. Už jako egyptský občan dokonce vyhrál v roce 1954 Wimbledon.

Za zatčením jedenácti reprezentantů před odletem na šampionát v roce 1950 byly obavy režimu, že se i další hvězdy z ciziny nevrátí. Rozsudky se měly stát výstrahou pro všechny. Možná byl i vyšší zájem uklidit skvělý tým z cesty. Mužstvo se i přes všechny tvrdé rány drželo na špici a dařilo se ho vhodně doplňovat. Jeho výkonnost měla teprve kulminovat. Místo na šampionát poslali komunisté většinu opor do vězení.

Někteří z nespravedlivě odsouzených se vrátili na svobodu až po pěti letech, nejlepší brankář své doby Modrý se silně podlomeným zdravím. Trvalo dlouho, než se československý hokej z těžkých ran osudu zotavil. Ani mistrovství světa v Paříži 1951 se československý tým nezúčastnil. Na olympiádě v Oslo v následujícím roce sahala reprezentace plná nových tváří po bronzové medaili. Přišla o ni až v dodatečném utkání proti Švédsku. Tým nedohrál mistrovství světa 1953 ve Švýcarsku. Krátce po skonu sovětského diktátora Josefa Stalina zemřel i první komunistický prezident Československa Klement Gottwald. Hráči museli povinně držet smutek.

Přicházely i další necitlivé a nesmyslné zásahy režimu, kádrování, nekonečné reorganizace. Ve svých důsledcích vedly například i k neúspěchu na olympiádě v Cortině 1956. Generace, jejímiž hlavními postavami se stali Karel Gut, Vlastimil Bubník, Bronislav Danda nebo Miloslav Charouzd začala zvedat hlavu. Ale na světovém fóru na vrchol i vinou výše zmíněných okolností nikdy nevystoupila. Stejně tak následovníci jako František Tikal, Miroslav Vlach, Josef Černý, Jaroslav Jiřík či Slovák Jozef Golonka.

Ale někdy už bylo k velkému triumfu hodně blízko. Jako v roce 1961, kdy v Ženevě mužstvo porazilo Sověty, senzačně získalo po dvanácti letech titul mistrů Evropy a od světového prvenství přišlo při rovnosti bodů jen horším skóre oproti Kanadě. Na tento triumf československý tým čekal až do roku 1972, tedy 23 let.

Světový hokej mezitím ovládla „sborná“ SSSR. Během zimních her 1968 v Grenoblu prodloužila šňůru neporazitelnosti na vrcholných turnajích už na 32 zápasů. Do té doby poslední prohra se datovala k 8. březnu 1963. Potom přišel 15. únor 1968.

Reprezentanti Československa byli od 60. let nejvážnějším soupeřem Sovětů v cestě za světovým zlatem. V Grenoblu je porazili 5:4. Bylo to doba politického uvolnění, pro kterou se v Československu ujal název Pražské jaro. Půl roku po olympiádě, 21. srpna 1968, však na příkaz Moskvy vtrhly do země sovětské tanky a zabránily vůli občanů po větší svobodě a demokracii.

Mezinárodní hokejová federace IIHF přidělila Praze na počest šedesátin českého hokeje pořadatelství světového šampionátu 1969. Ale komunistická moc neměla zájem, aby se v rozjitřené atmosféře lidé srocovali ve větším množství. Obávala se protestů a nepokojů. Československo se pořadatelských práv muselo vzdát, turnaje se ujal Stockholm.

Až tam se poprvé od vojenského vpádu střetl tým okupované země s výběrem SSSR. Na švédském ledě se bojovalo i za Prahu. Několik hráčů si na protest přelepilo černou páskou pěticípé hvězdičky nad lvíčkem, kterého tehdy mělo Československo ve státním znaku. „Vy nám tanky, my vám branky!“ znělo heslo po dvou nezapomenutelných večerech. Českoslovenští hokejisté během nich zvítězili 2:0 a 4:3. Porazit Rusy hned dvakrát, to se do té doby nikomu nepovedlo. Na šampionátu však reprezentanti skončili třetí. Dvakrát totiž podlehli Švédům. Při rovnosti bodů rozhodovalo o pořadí prvních tří skóre. A to měli naši nejhorší. Doma je však vítali jako vítěze.

Když hokej znamenal víc než sport

Hokej se stal jednou z mála možností, jak aspoň na chvíli uniknout z mizérie temné doby, která následovala po sovětské okupaci v roce 1968. Za tzv. období normalizace právě zejména bitvy se SSSR stmelovaly národ. Vítězství považovali za svá všichni. Po letech nadějí a zklamání navíc dozrála další silná generace hráčů. Zisk titulu mistrů světa byl už nějakou dobu na spadnutí.

Grenoble 1968. Stockholm 1969. Ženeva 1971. Československý tým sahal po prvenství třikrát během čtyř let. Na šampionátu v Ženevě dosáhl po deseti letech na titul mistrů Evropy. Až v Praze o rok později se podařilo dílo dokonat. Mužstvo prošlo turnajem bez porážky. Jen se SSSR remizovalo v prvním zápase 3:3. Díky vítězství v odvetě 3:2 se po 23 letech vrátilo na světový trůn. Ale to ještě nebylo všechno.

Celek postavený kolem Ivana Hlinky, Vladimíra Martince, Františka Pospíšila či Jaroslava Pouzara pak vybojoval titul v roce 1976 a v následujícím ho poprvé obhájil. V prvním případě dokonce neztratil ani bod. Ke zlatu měl blizoučko rovněž na olympiádě v Innsbrucku 1976, ačkoli ho silně poznamenala epidemie chřipky. Ve stejném roce šokoval vítězstvím nad Kanadou v prvním ročníku Canada Cupu a postupem do finále. Mistrovství světa 1978 se konalo opět v Praze. Reprezentanti usilovali o zlatý hattrick. O něj je připravil i neuznaný Martincův gól v utkání proti Sovětům.

Zejména Švédsko a Finsko v té době oslaboval odliv hráčů do zámoří, kde tehdy vedle NHL fungovala sedm let také konkurenční soutěž WHA. Čeští a slovenští hráči tehdy mohli v nejlepším hokejovém věku odejít za takovou vidinou jen za cenu emigrace. V roce 1974 tuto cestu zvolili někdejší mistři světa Václav Nedomanský a Richard Farda. Jejich příklad inspiroval další. V 80. letech následovala silná vlna odchodů. Jiří Crha, bratři Peter, Anton a Marián Šťastní, Vítězslav Ďuriš, Miroslav Fryčer, Peter Ihnačák. A po nich Petr Klíma, Michal Pivoňka, František Musil, David Volek.

Tito hokejisté nemohli reprezentovat, protože pro režim byli nežádoucí. Československý hokej krvácel. Ale pořád byl schopen držet se mezi špičkou a vychovávat další talenty. Pilíři reprezentace se stali Vladimír Růžička, Dominik Hašek, Antonín Stavjaňa, Jiří Lála nebo Slováci Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Igor Liba. Tým Československa dál vozil medaile z velkých turnajů. Na olympiádě v Sarajevu 1984 byl opět blízko konečnému triumfu. O rok později v Praze získal po osmi letech titul mistrů světa, ve Vídni 1987 o něj přišel až v záverečné třetině posledního zápasdu proti SSSR.

Pád komunismu v listopadu 1989 přinesl svobodu a demokracii. Cesta ven byla otevřená. Tak silný odliv hráčů neměl obdoby. Odcházet mohli i tehdy velmi mladí hráči jako Jaromír Jágr, Robert Reichel, Robert Holík. Štěstí za oceánem zkusil i Hašek a vybudoval si nakonec reputaci jednoho z nejlepších gólmanů historie.

Češi měli svého času v NHL vůbec nejpočetnější zastoupení ze všech evropských zemí, ale národní mužstvo tím trpělo. Na mistrovství světa nemohli reprezentovat všichni nejlepší. Olympiáda zůstávala až do roku 1998 hráčům NHL uzavřena. Na konci roku 1992 navíc došly na konec společné cesty dva národy, které sdílely 74 let jeden stát.

Ale jako už mnohokrát předtím, i tentokrát se český hokej dokázal z těžkých ran vzpamatovat. Hned na šampionátu 1993 ztratil naději na účast ve finále až v prodloužení zápasu se Švédskem. Zkušenosti hráčů z nejlepších světových soutěží se navíc bohatě zúročily. Vyrostla nejúspěšnější generace v jeho dějinách.

Zlatý věk hokeje. Jak dál?

Na konci 80. let se výrazně změnila mapa Evropy a následně i geografie světového hokeje. Po pádu komunistických režimů přestala existovat Železná opona mezi Západem a Východem. Rozpadl se Sovětský svaz, začaly vznikat nové, samostatné státy. V roce 1993 došlo k rozdělení Československa. Výběr, který nastoupil na mistrovství světa do 20 let, byl posledním, který tvořili Češi a Slováci společně. Na olympiádě 1994 v Lillehammeru si poprvé na velkém turnaji zahráli proti sobě.

Po převratných politických změnách už mohli i hráči z postkomunistických zemí svobodně odcházet do NHL a nejlepších soutěží v západní Evropě a Skandinávii. Hokej se globalizoval. Nový světový pořádek současně přinesl změny v poměru sil. Špička se vyrovnala.

Od prvního světového šampionátu v roce 1920 do zániku SSSR v roce 1991 se na mistrovství světa nebo olympiádách bojovalo o celkem 57 sad zlatých medailí. Ty si rozdělilo pouze šest zemí: Kanada, Sovětský svaz, Československo, Švédsko, Velká Británie a USA. Stejný počet států se však podělil o nejcennější medaile v následujících 17 letech. V roce 1995 do vybrané společnosti přibylo Finsko. V roce 2002 Slovensko, které už o dva roky dřív bojovalo o zlato z mistrovství světa ve finále proti někdejším spojencům z České republiky.

Český hokej se z krvácení na počátku 90. let nějakou dobu vzpamatovával. Ale potom přišlo období, jaké jeho historie dosud nepamatuje. Předzvěstí všeho byl titul mistrů světa ve Vídni v roce 1996. Generace hráčů kolem Roberta Reichla, Pavla Patery, Davida Výborného či Martina Ručinského získala na šampionátu zlato celkem pětkrát. Nejcennějšího triumfu však dosáhla na olympiádě 1998 v Naganu.

Už v minulosti měl tým Československa blízko ke zlatu na zimních hrách. V roce 1948 mu chyběl ke konečnému vítězství jediný gól. V roce 1968 jeden bod navíc. V roce 1976 přišel o zlato pár minut před koncem rozhodnujícího utkání se Sovětským svazem. Největšího vítězství v historii dosáhl český hokej navíc v turnaji, na který byli poprvé uvolněni hráči z NHL. Tak silná společnost jako v Naganu se do té doby pod vlajkou s pěti propojenými kruhy nesešla. Vůbec poprvé přijet všichni nejlepší hráči. Zvítězil tým České republiky, který ze šesti přímo nasazených celků využil nejméně hokejistů NHL.

Podle některých předpovědí měli Češi málem stejnou šanci jako jamajský bob. V play off prokráčel ke zlatu přes trojici největších favoritů – USA, Kanadu a Rusko. A nedal se vymyslet lepší scénář, než že se střelcem vítězného gólu ve finále stal obránce Petr Svoboda, který emigroval jako osmnáctiletý mladík a rodnou zemi reprezentoval od té doby poprvé a vlastně i naposledy.

Čeští fanoušci opěvovali také brankáře Dominika Haška. Právě několikanásobný vítěz Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL a dakrát držitel Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče byl zároveň hlavním strůjcem vítězného tažení českých hokejistů olympijským turnajem. Na něm do značné míry stál a padal výkon celého týmu. „Hašek na Hrad!“ volaly mnohatisícové davy, které během utkání play off vyrážely do ulic českých měst a sledovaly zápasy na velkoplošných obrazovkách.

Olympijský triumf probudil v lidech národní hrdost a hokejistům dodal nebývalé sebevědomí. Nagano se stalo vrcholem a zároveň symbolem zlatého věku českého hokeje. V letech 1999 až 2001 vyhráli Češi třikrát po sobě mistrovství světa. Před nimi se to povedlo jen Kanadě a SSSR. Na zlatý hattrick navázali ještě titulem ze šampionátu v roce 2005. Tým do 20 let vybojoval zlato na mistrovství světa v letech 2000 a 2001. Po hubenějším období se čeští hokejisté vrátili na stupně vítězů ještě v roce 2006, kdy nejprve získali bronz na olympiádě v Turíně a následně přivezli stříbro ze světového šampionátu v lotyšské Rize.

Získávat medaile začalo být po zavedení nových pořádků čím dál obtížnější. Světová špička se vyrovnala. Od prvního mistrovství světa v roce 1920 do zániku SSSR v roce 1991 se na hokejových šampionátech mužů nebo na olympiádách bojovalo o celkem 57 sad zlatých medailí. Ty byly průběžně rozdány mezi šest zemí: Kanada, Sovětský svaz, Československo, Švédsko, Velká Británie a USA. Stejný počet států se však o nejcennější medaile podělil v následujících 17 letech. V roce 1995 do vybrané společnosti mistrů světa přibylo Finsko, v roce 2002 Slovensko, které už o dva roky dřív bojovalo o zlato ve finále proti někdejším spojencům z České republiky.

 
Aktuální články
Kalendář
Zpět
březen 2017
Dopředu
 
POÚTSTČTSONE
  
1
3
4
5
8
9
10
11
12
18
19
Doporučujeme
 
 
 
 

Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
Partneři ČSLH
 
Kontakt

Český svaz ledního hokeje z.s.
HARFA OFFICE PARK
Českomoravská 2420/15
190 00 Praha 9
(zobrazit na mapě)


Spolkový rejstřík:
Městský soud v Praze, oddíl 4, vložka 852
IČ: 536440
Č. účtu: ČSOB 90718453/0300
Tel: +420 211 158 003
Fax: +420 233 336 096
E-mail:
office@czehockey.cz


Copyright

Copyright © 2017 – Ochranné známky, loga a fotografie z tohoto webu je možné použít pouze s výslovným souhlasem ČSLH.

RSS kanál

Hokej.cz

Olomouc prodloužila s Kanaďanem Sundherem, počítat může i s Konrádem
(27.03.2017) Olomouckým hokejistům skončila sezona teprve před pár dny, pomalu ale jistě už začínají Ha...

 

Zlín si pojistil zkušenosti. Zůstávají Veselý, Žižka i Ondráček
(27.03.2017) Vedení hokejového Zlína po konci v letošním ročníku Tipsport extraligy nelení, nyní oznámi...

 

Pešán: Simulování škodí českému hokeji, Lakatoš poplival mou práci
(27.03.2017) Liberecký trenér Filip Pešán je znám tím, že bojuje proti simulování. Rád by ho z českéh...