Poslední dobou nebyl v nejlepší formě. Držel se však statečně. "Bolí mě kyčel, měl bych jít na operaci, ale řeknu otevřeně - bojím se. Mám nadváhu, potřeboval bych se víc hýbat. Jenže jak, když pořád něco řeším," vysvětloval a zároveň se omlouval koncem prázdnin. Bylo to na Memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. Šampalík seděl ve své místnosti ředitele turnaje a pořád dokola probíral zásadní i banální věci, jaké se na takové akci vyskytnou.
V organizaci hokejového klání byl mistr. Znal řády, pohyboval se v problematice, nikdo si na něj nepřišel. Na Český hokejový svaz nastoupil před deseti lety. V době po olympijském Naganu dostal na starost první a druhou ligu, byl členem sportovně-technické komise, podílel se tedy na trestání hráčů, vyřizování sportovních sporů. Sportovní normy uplatňoval způsobem, jakým to dovedl jen on.
Pracovní nasazení měl vysoké. "Okolí mi říká, abych brzdil. Ale copak to jde?" usmíval se neustále veselý chlap, jemuž kamarádi říkali Šampus. Málokdo ho zažil ve špatné náladě. Každý dotaz v telefonu byl schopen vyřídit. Hokejem žil celým srdcem. "Všechno je v nejlepším pořádku," říkal pokaždé na dotaz, jak jde život.
Jako řídící pracovník první ligy měl v malíku, co se na kterém konci republiky šustlo. Jeho telefonní číslo znaly stovky funkcionářůl, trenérů, hráčů, kamarádů. Všem byl k dispozici. Sport měl rád ve všech podobách, miloval nejrůznější sázky a kvízy. "Kolik měří oštěp Honzy Železného? Jaká je vzdálenost hokejové branky od zadního mantinelu. Víš, kolik váží disk, kterým ženy házejí na olympiádě?" vyzvídal často. Debaty o podobných tématech ho během chvilky dokázaly přivést do varu.
Zrovna minulý týden jsme spolu připravovali reportáž pro hokej.cz. Nesla pracovní název "Den se šéfem první ligy". Stanislav Šampalík okamžitě souhlasil. "Akorát nevím, co tam budeš psát. Když tak si něco vymyslíš, že jo," chechtal se. Sejít jsme se měli některý prosincový den ráno u něj v kanceláři, kterou dlouho obýval s Věrou Kirchbachovou nebo Petrem Míškem. "Uvidíš, jak děláme registrace, co řeší sportovně-technická komise. Jakým způsobem probíráme například problematiku rozhodčích a podobně," naznačoval.
Odpoledne měl následovat výjezd na utkání první ligy. "Na silnici jsem jako doma. Někdy sednu za volant sám, jindy mám šoféry. Za tu dobu jsem najezdil tisíce kilometrů. Nedovedu si představit, že bych soutěž řídil z kanceláře. To nejde. Musím mluvit s lidma, chci znát jejich starosti a názory. Když to jde, snažím se pomoci. Ale nemysli si, není to med. Přijedu někam a místní se na mě kolikrát sesypou, jako bych mohl za všechny hrůzy světa. No, chvilku to pak dáváme dohromady a brzy je klid," povídal.
Bohužel, na plánovaný materiál už nedojde. Místo něho následují jen tyto smutné řádky, Stanislav Šampalík totiž v neděli 30. listopadu náhle zemřel. Jeho smrt přišla nečekaně, i když ti, co ho znali, měli už dřív o jeho zdraví strach. Zkušený hokejový činovník nedokázal povolit. Neznal odpočinek. I když měl dovolenou, stále zůstával na telefonu. "Pro případ nutnosti. Abych řekl pravdu, někdy mám hokeje plný zuby, ale po chvíli zjistím, že bez něj nemůžu být. Dost možná závislost, ale třeba je to jen tím, že jsem u sportu poznal tolik skvělých lidí...," vyprávěl.
Okolí ho mělo v oblibě, Šampalík mohl nabídnout to, co zase tolik funkcionářů nemá. Totiž humor. Rád vyprávěl vtipy, rád se smál. Dokázal odlehčit situaci. Povídal, že s úsměvem jde všechno lépe. Také si neodpustil rýpnutí či přátelský pomyslný pohlavek za něco, co se mu zrovna nezdálo. Problémy řešil s nadhledem, někdy mu bylo pěkně horko. Třeba před čtyřmi lety, když vznikly v první lize spory mezi tehdy českobudějovickým útočníkem Václavem Prospalem a rozhodčími. Ale Šampalík si nakonec vždycky poradil.
Měl smysl pro pořádek. "Sice to vypadá, že je všude velkej zmatek, ale já naprosto přesně vím, kde co najdu. Nejen na stole v kanceláři, ale třeba také v autě. Někdy mám pocit, že v něm bydlím. Pamatuj si - nikdy se ti nesmí stát, abys ztratil přehled. Jasný? Jo?" burácel a jeho obličej se roztáhl do vzorové podkovy. Pro jeho povahu ho měli rádi i trenéři či hráči nejzvučnějších jmen. Také jiní funkcionáři.
Kupříkladu čestný prezident IIHF Miroslav Šubrt býval u Šampalíka na návštěvě pravidelně. "Čoveče, kolikrát si říkám, jak na tom jsem blbě. Pak přijde Mireček Šubrtů a v tom jeho vysokým věku začne s neuvěřitelnou pečlivostí posílat fax někam do Švédska. Poté vypráví, co bylo před 50 lety. A já poslouchám a poslouchám. Sice nic neudělám, lejstra se mi na stole hromadí. Jenže mě jen vždycky napadne - kurnik, to by bylo hezký, kdybych se dožil takovýho věku," vykládal letos na jaře.
Poslední přání se Standovi nesplní. Zemřel ve věku dvaapadesáti let, tedy předčasně a nečekaně. Podle všeho na embolii. I když poslední dobou měl zdravotní potíže, přesto hokejové hnutí nevěřilo, že může v případě sympatického znalce hokejových řádů a rozhodného direktora mládežnických turnajů dojít na nejhorší. Poslední rozloučení se Stanislavem Šampalíkem proběhne ve čtvrtek 4. prosince od 11 hodin v příbramské smuteční síni Hvězdička.
